Sezónní sběr jablek, nová zkušenost

Léto končí a do krajiny se pomalu vkrádá podzim. Spolu s ním přichází do rodiny Pištěláků (rozumějte mě a Marka) i nové zážitky a nová navštívená místa. Jedním z těch nových, netradičních, zážitků měl být i sběr jablek a hrušek v Choťovicích nedaleko středočeského Kolína. S Markem jsme se jako brigádníci na sběr přihlásili již někdy v průběhu července. Přišlo nám, že pobyt na čerstvém vzduchu, pohyb a nějaká ta manuální práce (v kombinaci s vydělanými penězi) nám neuškodí.

Povážení hodný start

Už samotný zápis na podzimní brigádu byl ale poněkud strastiplný. Jistě, říkali jsme si, že musíme brát v potaz fakt, že na fyzický sběr jablek se jistě budou převážně hlásit lopaty, a vůbec, že celkově celý sběr asi nebude zcela akademického charakteru. O to více nás ale překvapilo, když jsme zjistili, že pro přihlášení se na brigádu je třeba vyplnit tří stránkový dotazník s otázkami typu: „Popište své silné a slabé stránky“, „Co očekáváte od nového pracovního místa?“, „Které Vaše profesní schopnosti můžou být pro nás přínosem?“.

Zapojili jsme mozky, zavolali si telefonicky na personální oddělení a domluvili se, že přece na tento typ práce není třeba vyplňovat tyto nesmyslné dotazy. Suma sumárum, nakonec jsme byli oba přihlášeni a zhruba po týdnu jsme oba obdrželi emailové potvrzení o přijetí na pozici brigádník – sběr jablek a hrušek. V emailu také nechyběla informace, že další, podrobnější info o práci se dozvíme, jakmile se dostatečně přiblíží sklizeň a sběr jablek tedy bude moci započít. Orientačně jsme měli email s informacemi očekávat v průběhu měsíce srpna.

První směna, sběr začíná

No a od té doby šlo vše pomalu, ale jistě, do kytek. My si s Markem už mysleli, že se začalo sbírat bez nás, když v tom: přišel email. Pozor ale, přišel pouze mně. Dorazil 28.8. večer, v pátek. V emailu stálo, že práce začíná 1.9., účast nutná, budou se podepisovat smlouvy. Směna od 7:00 do 17:00; dorazit na místo ještě o hodinu dopředu, aby se stihlo i proškolení o BOZP.

Asi nejzarážejícím faktem na celé téhle záležitosti bylo to, že dali vědět pouhé 2 pracovní dny před plánovaným začátkem sběru. Copak to se automaticky očekává, že nemáme nic jiného na práci a poslušně čekáme na něco, co jsme ani nevěděli, jestli se nakonec bude dít? No, my už samozřejmě měli program. Co teď? A navíc, Markovi informace neposlali, takže, počítá se s ním nebo ne? Brigáda by byla výnosná pouze v případě, že bychom se do sadu dopravovali společně, protože je třeba platit benzín.

No, to make story short, po asi 10 telefonátech bez zvednutí a X emailech se nám konečně podařilo spojit s někým ze společnosti. Dozvěděli jsme se, že s Markem se asi také počítá, protože když přijali mě, tak jeho asi taky…

Po příjezdu na místo

S Markem jsme stále zachovávali chadnou hlavu, říkali jsme si, že zkrátka v hospodářských družstvech lidi hlavně makají a nevěnují se administrativě, případně komunikaci se zaměstnanci, a proto nemůžeme očekávat profi pro-zaměstnanecký přístup (navzdory tomu, že personální oddělení má 4 zaměstnance). Ubezpečovali jsme se navzájem tím, že první den se nakonec vše dozvíme na místě a naše obavy a nejasnosti se rozplynou.

Jak jsme se ale mýlili! Po příjezdu do Choťovic se nestalo nic jiného, než, že se naše obavy akorát prohloubily. Všude panoval zmatek, chaos a velmi chabá koordinace. Nikdo ze zaměstnanců se neobtěžoval tím, že by novým brigádníkům cokoli vysvětloval. Ke všeobecnému rozruchu a ještě delším prostojům došlo ve chvíli, kdy do hospodářského areálu dorazilo asi 50 bulharských dělnic a dělníků. Ti, oděni v holinách, šedesátkových svetrech a s šátkem na hlavě začali protestovat vůči připravenému rozdělení do trhačských skupin.

Stali jsme se tak svědky hádky. Naštěstí netekla krev ani nepadaly rány, jen sem tam nějaké to rozhořčené slovo, založené ruce na prsou a argumenty, že Bulhaři se přece nebudou rozdělovat do nějakých jiných skupin, když oni už mají svoje vlastní, předem připravené. Za pomoci agenturního pracovníka se situace dokázala uklidnit, nicméně od plánovaného začátku sklizně již uplynuly dobré 2 hodiny. 

Konec dobrý, všechno dobré. Jenže tohle, bohužel, nebyl konec potíží. Ačkoli Bulhaři již odešli do sadů v rozdělených skupinách, my brigádníci jsem přihlíželi zmatečnému pobíhání zaměstnanců. Dozvěděli jsme se, že pojízdné plošiny, které jsme měli během sběru využívat, nejsou pojízdné / nemají dolitý olej a ani natankovaný benzín. Vznikl tak další, zhruba půl hodinový prostoj, než jsme konečně i my vyrazili směr ovocný sad.

Zrada, po dešti je bláto

O půl jedenácté zapadla naše pojízdná plošina v sadu do bahna a nedokázala vyjet. A tak naše česačská skupina přihlížela marným pokusům o vytažení uvízlé plošiny zpět na pevnou půdu. Zhruba v 11 na místo dorazil první traktor (plošinu vytáhnout nedokázal) a první člověk, který věděl, co se má jak a kde dělat a který situaci velel. S hrůzou jsme z jeho slov vypochopili, že jsme na špatném konci sadu. Naše vedoucí dostala zprcung, proč jako jela do bahna a ještě na opačnou stranu sadu. Nakonec nás ale konečně šéf odvedl na správné místo určení, my vyfasovali sběračské brašny a ve čtvrt na 12 jsme konečně započali sbírat hrušky.

Samotný sběr hrušek byl docela zábavný. Hezké plody jemně položit do bedny – následný prodej. Malé nebo nehezké uložit do jiné bedny – mošt. V průběhu těch pár hodin sbírání jsme se trochu spřátelili s ostatními brigádníky (všichni v naší skupině měli vysokoškolský titul) a začínali jsme získávat sběračský grif. Po obědě jsme už pracovali zdatně i s pojízdnou plošinou a vše vypadalo, že konečně začne směna šlapat jako po drátkách… Ve 3 se rozbila plošina. Bez ní byl sběr téměř nemožný. A tak jsme měli další prostoj. Po 45 minutách jsme ale zase mohli poslouchat zběsilé rozkazy naší šéfové a pokračovali jsme tak v popojíždění řádkem a ve sbírání zelených hrušek.

Konec sběru

Na konci směny jsme byli unaveni, především z věčného čekání, a plni nadějí jsme odjeli domů. Na další směnu jsme měli dorazit zase v 7 ráno, abychom byli opět rozděleni do skupin a začal další den sběru.

Když jsme ale následující týden, v úterý, dorazili do areálu v 6:55, bylo nám hned jasné, že něco nehraje. Nikde nikdo. Zašli jsme tedy do kanceláře a ptáme se, co a jak.

„Hrušky se dodělaly, dneska se jde na jablka. Začíná se ale až v 8:30. Všichni to vědí.“ (Asi nemusím podotýkat, že výraz všech v kanceláři byl příjemný asi jako zakousnutí se do citronu.)

Aha. No tak fajn, tak my se teda tu hodinu a půl nějak zabavíme. Celí rozladění jsme si řekli, že teda přece nebudeme hodinu a půl sedět v autě na statku, ale že si aspoň dojedeme někam na snídani. Zvolili jsme tak nadaleký Chlumec nad Cidlinou. V pekárně jsme si koupili čerstvé šátečky a v zámecké oboře se Marek pohoupal na houpačce. V 8:25 jsme byli zpět v Choťovicích, připraveni na vytoužený sběr jablek.

V 8:55 jsme definitivně ztratili naději v to, že s námi někdo bude slušně komunikovat. Tentokrát nikdo nebyl ani v kanceláři. O pět minut později jsme se rozhodli celou tuhle jablečnou anabázi ukončit. Konec, šmitec, šlus. Obrázek o sběru ovoce již máme.

Zámek Kačina

Co s načatým dnem mimo Prahu? No přece výlet. Takže nás kola naší drahé Alfy Romeo zavezla do Kladrub nad Labem. Tam jsme v národním hřebčíně zhlédli výstavu kočárů a postrojů a nahlédli do muzea o chovu starokladrubských běloušů a vraníků. V muzeu jsme se dozvěděli mnoho informací o chovu tohoto jedinečného plemene a řekli jsme si, že příště nakoukneme i do přilehlých stájí.

Naše další kroky poté směřovaly k nedalekému skvostu českého empíru, k zámku Kačina. Prohlídka zámku byla velice příjemná, neboť z milé paní průvodkyně se vyklubala bývalá paní ředitelka sbírek. Její rozsáhlé znalosti obohatily výklad a my měli pocit, že konečně vidíme průvodce, který dělá svému řemeslu čest. Zámek Kačina byl krásný a náš den jednoznačně prozářil.

Všechno zlé je k něčemu dobré

Ačkoli náš sběr jablek nedopadl tak, jak jsme si oba dopředu malovali, jsme rádi, že jsme se na něj přihlásili. Protože nebýt něj, nebyl by tady nový článek a návštěva zámku Kačina by na nás pravděpodobně stále ještě čekala.

Na závěr ještě jedna, poslední informace: V Albertu jsme tento týden našli české hrušky z Českého Ráje od dodavatele, pro kterého jsme jeden půl den pracovali. Kdo ví, třeba některá z hruštiček byla námi utržená.

Co dalšího jsme v nedávné historii zažili? Čtěte zde.