Jdete pomalu, protože velké zimní boty a sníh vám nedovolují jít rychleji. Oči musíte mhouřit, protože jasně bílá barva sněhu, který je najednou všude kolem vás, je hodně silná a zářivá. V nose vás štípe a každý nádech ledového vzduchu cítíte až v plicích. V bocích píchá, prsty u nohou necítíte a ruce máte v rukavicích zastrčené v kapsách, to, aby neumrzly. Konečně je tady, zima. Královna ročních období, krutá a nádherná najednou.
Všude zima, jen v Praze nic
Rodinný chat se plní snímky bílé nádhery, rampouchů, sáněk, bobů a bruslí. Mé srdce se plní žárlivostí, vztekem, smutkem a zlobou. Tak takhle by to tedy nešlo. Proč je sníh všude, jenom v Praze je pouze rozteklá břečka? Z rodiny jsem jediná, kdo sníh skutečně a bezmezně miluje, a jako jediná si ho nemám užívat?
Takže bereme klíče od Alfy, na hlavy nasazujeme huňaté čepice a ruce i nohy balíme do teplých rukavic a ponožek. Vyrážíme na výlet. Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.
Ještěd
Náš první sněhový výlet nás s Markem zavedl na vrchol Ještědu. Alfu jsme nechali dole pod kopcem a nahoru jsme se vydali po modré turistické značce. Bože můj, to byla nádhera! Zelené jehličnaté větvě přestávaly být vidět s každým vyšlápnutým metrem a pomaličku se na nich tvořila sněhově ledová krusta, díky které větve vypadaly spíš jako bílá chobotnicová chapadla.
Lesní podrost byl téměř k nerozeznání od silnice, za to mohly samozřejmě hromady sněhu, které krajině dodávaly slušivou, na míru šitou, bílou uniformu. S každým křupnutím a lehkým zapadnutím do sněhu se náš výlet stával povedenějším a krásnějším. Chudák foťák ani nestíhal ostřit a produkovat fotografie, jak zběsile jsme se snažili zachytit panování královsky nádherné zimy.
K vrcholu jsme pokračovali hodně pomalu. Kolem nás nikdo nebyl. Jen ty stromové bílé chobotnice, mezi kterými občas vykoukl rampouch či dva. Tváře nás pálily a štípaly zimou, byly zrudlé. Od úst stoupala pára a prsty na rukou, i přesto, že měly hřejivý rukavicový zábal, začínaly červenat, tuhnout a ztrácet cit.
Z vrcholu se na nás začínala pomalu, ale jistě valit bílá oblaka studené a neproniknutelné mlhy. O pár udýchaných kroků dál nahoru, těsně pod vrcholem, kde ze zelené barvy lesa už nezbylo vůbec nic a výhledu panovala skutečně pouze bílá, nám společnost začal dělat mrazivý vítr. A tehdy jsme si opět uvědomili, že zima je nejen nádherná, ale i brutální a krutá. Vždyť chudák vysílač byl celý obalený ledovou námrazou vyšlehanou jedním směrem, podle toho, jak dul vítr. Turistické značky pod nánosem ledové krusty nebyly čitelné a výhled do okolí byl kvůli mlze nemožný.
Těch pár jedinců, kteří se, stejně jako my, rozhodli kochat zimní krajinou z vrcholu hory, smutně kroutili uzávěry prázdných termosek a rychle utíkali po asfaltové silnici zpět dolů, do tepel svých domovů. My s Markem jsme se kochali. Obdivovali jsme mrazivou nádheru, kterou dokáže vykouzlit jenom nefalšovaná zima. Rozjímali jsme nad tím, jaké to asi musí být někde na severu, kde zima nepanuje 3 měsíce v roce, ale rovnou všech 12. Cucali jsme čokoládu a, tak trochu marně, fotili slavný vysílač. Ale i my jsme nakonec podlehli nutkání schovat se do tepla, a tak jsme se vydali loudavým krokem zpět dolů, k Alfě.
Mumlavský vodopád
Protože výlet nezabral celý den a my měli ještě pár chvil, než zapadne slunce a půjde načerpat síly na následující den, rozhodli jsme se náš zimní výlet o chvilku prodloužit. Marek nakopl Alfu, já mapu a společnými silami jsme dojeli do Harrachova, odkud jsme se prošli k pýše Krkonoš, Mumlavskému vodopádu.
A tam jsme ji uviděli. Zimní nádheru, kterou žádné otravné upocené léto nebo ukňouraný podzim nezvládne vykreslit. Tuhou zimu a temnou vodu valící se po kluzkých kamenech dolů. Sem tam na kameni sněhová čepice a kolem nikde ani noha. Jenom my, ledová voda a její chladný zpěv a mráz. Nefalšovaná nádhera.
Fotogalerie
Baví vás naše články? Pak se podívejte sem a neváhejte číst další, lajkovat či komentovat. Mimochodem, náš IG je taky fajn!
Napište první komentář