Máme nový koníček – včelaření

Včely patří na zahradu. Tedy, tak to aspoň vnímám já, protože u mého dědy vždy včely na zahradě byly. Maliníky v okolí včelína mi bývaly dlouhou dobu babičkou zakazovány. „Chceš maliny? Tak tady počkej, já ti jich pár natrhám.“, říkávala. Jakmile jsem ale byla starší, do zakázané zóny jsem stejně vnikala a s oblibou sledovala dědův barevný včelín. Samozřejmě jsem se mezitím ládovala malinami. Včelaření mě vždy fascinovalo. Sledovala jsem, jak stovky včel vylétávají a zase zalétávají do úlů a jak nahlas bzučí. Obdivovala jsem dědu, že se jich nebojí a klidně je i rukou trochu popostrčí. Údivem mi vždy padala brada, když děda po vytáčení medu jen tak mimochodem prohodil: „Dneska jsem dostal asi 15 žihadel, to šlo.“

Pruhovaný hmyz, co mě jako malou děsil právě svými pověstnými bolestivými bodnutími, jsem ale zkrátka od útlého dětství vnímala jako součást právoplatné zahrady. Babiččiny afrikány, narcisy, denivky a lilie jsem si bez včeliček skoro ani neuměla představit. A bylo mi jasné, že jednou na své zahradě budu také včely mít. A nejen proto, že úly či včelín vypadají hezky. Ale hlavně kvůli medu. Protože, co si budeme povídat, domácí med je totiž luxusní. A já na tenhle luxus byla právě díky dědovu včelaření zvyklá.

A tak se stalo, že když jsme si s Markem pronajali zahradu (nevíte o tom? Čtěte zde!), rozhodli jsme se, že si včelaření vyzkoušíme.

První info a začátky včelaření

Včelaření, jak s ním začít? Co je první krok? Kolik nás to bude stát? Kde se dají včely koupit? A jak je to časově náročné? Jak se proboha včely převáží a kdy během roku si můžu včely na zahradu dát?

S rozhodnutím přišla i velká spousta otázek a my začali pátrat. Logicky jsme se nejdříve obrátili na našeho dědu, jakožto na včelařského matadora. Následoval rozhovor se strýčkem Josefem, který též aktivně včelaří a poté přišla na řadu schůzka s panem Vondruškou, pražským včelařem, který chová včely na střeše domu na Praze 7. Tihle tři muži, spousta půjčených knih o včelaření z knihovny a několikero přečtených článků na internetu v nás vyvolaly dojem, že včelaření je vážná věc, ve které je třeba vzdělávat se, pořád se učit a že to rozhodně nebude taková sranda, jako jsme si možná naivně mysleli.

Jako první krok jsme začali legislativou. Bylo nutné zaregistrovat se do centrálního registru včelařů a získat osobní číslo včelaře a příslušným orgánům nahlásit kolik včelstev a kde je budeme chovat. Pokud byste se tedy nyní podívali do registru půdy, zjistili byste, že naše pronajatá zahrada je označena jako pozemek, na kterém se chovají včely.

Jakmile bylo papírování vyřešeno, začal čas chystání zahrady na příjezd včel. No, zní to trochu kostrbatě, zkusím to tedy vysvětlit lépe.

Nejprve jsme se museli rozhodnout, jak budeme včely chovat. Rozumějte, v jakém typu úlů (domečků) je budeme mít. Od toho se odvíjí i to, od koho a kde budeme včely kupovat. Dozvěděli jsme se, že první včely, tzv. oddělky včelstev, si můžeme na zahradu přivést cca v polovině června. Do té doby jsme tedy museli buď postavit včelín anebo nachystat stanoviště pro úly.

První objednávky úlů a nákup včel

Rozhodli jsme se, že budeme využívat světově rozšířený typ úlů Langstroth 2/3 a že do začátku našeho včelaření si objednáme dva oddělky (dvě včelstva). Na internetu jsme projeli snad milion včelařských e-shopů a spolu s výše zmíněnými muži a knihami doma jsme udělali seznam prvních nezbytných „součástek“ a včelařské výbavy. Ty jsme následně objednali.

Naše první včelařské úly od truhláře dorazily v druhé polovině května. A tak jsme květnové večery plnili jejich lepením a stavěním. Přes den Marek stloukával rámky a já ve volných chvílích natírala úly ochrannou vrstvou lněného oleje.

Ve specializovaném včelím obchodě jsme si nechali dědův starý vosk přeměnit na mezistěny a nakoupili jsme smetáček, rozpěrák, včelařské klobouky, rukavice, krmítka a dýmák. Z pily jsme sehnali pytel hoblin a od montéra kuchyní jsme získali výškově nastavitelné nožičky. Marek se tak mohl pustit do výroby podstavce pro úly. Ten se musel usadit na zahradě a podle vodováhy srovnat, aby byl krásně rovný.

Jakmile jsme měli sestavené natřené úly, připravené včelí stanoviště a nakoupené mezistěny měli zasazené do rámků, nastal čas pro koupi beden pro převoz oddělků. 16. června přišel den D. Jeli jsme si vyzvednout naše první včely. Od včelaře Honzy, od kterého jsem včely kupovali, jsme dostali pár posledních rad ohledně převozu a usazení včel do nových úlů. Do našich převozních krabic jsme postupně nandali oba oddělky. Krabice jsme pevně převázali motouzem a jako neškodné balíčky jsme je naložili do kufru Alfy.

Byl to velice zvláštní pocit, jet v autě s vědomím, že v kufru jsou tisíce živých včel. Když člověk otevřel kufr, slyšel tlumený bzukot. Neskutečný adrenalin!

Převoz jsme zvládli, poprvé si vážně nasadili včelařské kukly a rukavice a rozhořeli dýmák. Včely jsme po tmě (to jsou nejméně aktivní, proto je s nimi snadnější manipulace) pomalu přesunuli z krabic do zbrusu nových úlů. Při manipulaci jsme byli hrozně pomalí a neohrabaní. Zkrátka naprostí začátečníci. Ale zvládli jsme to! Od večera 16. června 2021 jsme byli reálnými majiteli 2 včelstev.

První starosti, dokrmování a léčení

Velkou radost nám udělal fakt, že se obě včelstva v nových domovech cítila dobře a že přesun pro ně nebyl přílišným stresem. V letních červnových a červencových dnech jsme s láskou a radostí sledovali, jak naše nové zahradní obyvatelky vesele bzučí a opylují nám papriky a rajčata. Jak vesele lozí přes česno dovnitř a ven a jak se uvnitř úlů začínají plástve plnit sladkým medem.

Naši radost ale doplnily i starosti. S naprostou hrůzou jsme sledovali, jak na naše chlupaté kamarádky útočí sršně. Bylo naprosto děsuplné sledovat, jak velká sršeň obecná přilétá k česnu našeho úlu, krade živou včelu ještě za letu a odnáší ji pryč. A za 5 minut znovu a za dalších 5 znovu.

S postupujícím létem nám vrásky začal dělat i fakt, že včelstva se nerozrůstají správným tempem. Báli jsme se, jestli je útoky sršní nezdecimovaly. Včelstva ale vypadala relativně zdravě. A tak jsme opět konzultovali s rodinnými včelaři a došli jsme k závěru, že začneme přikrmovat raději dříve.

Do úlů jsme vložili stropní krmítka a na vařiči uvařili sladký hustý cukerný roztok. Své využití tak našly i 50 let staré cukrové homole, které měla ještě Markova babička ve špajzu. Časem jsme vyrobili i speciální kryt na krmítko. A začali jsme bojovat s dalšími přírodními padouchy. Mravenci. Mršky jedny, jakmile zjistili, že se v horním patře úlu pravidelně nachází sladký cukerný roztok, začali na úly dělat hromadné nájezdy. My s Markem jsme tak museli pravidelně úly odmravencovávat a spolu s dědou jsme vymýšleli strategie, jak mravencům bránit v jejich útocích. Nakonec se nám podařilo mravence od úlů odlákat a obě mladá včelstva jsme zakrmili 20 kg cukru (10 kg každému včelstvu).

S podzimem nastal čas na úvahy o léčbě včel. Jakmile jsme si o problematice léčby a prevence varoázy nastudovali základní informace, dospěli jsme k závěru, že bychom rádi zkusili včelařit bez umělé chemie. Chemické přípravky útočící na nervovou soustavu kleštíků (paraziti způsobující onemocnění včel varoáza) jsme zavrhli a místo nich jsme sáhli po méně invazivní metodě – léčbě za pomoci kyseliny mravenčí, která se běžně v přírodě vyskytuje. Naše drahé včely tak podstoupily dvojitou léčbu kyselinou, byly zakrmené a zima mohla přijít.

Zimní spánek a jarní probuzení

Před nástupem zimy jsme do úlů nasadili česnové uzávěry a společně včelám popřáli, aby zimu přežily v pořádku a v co nejmenších ztrátách. Všechen med, který přes léto vyrobily a nashromáždily v plástvích, jsme holkám nechali na těžké zimní časy a během studených mrazivých měsíců jsme doma doufali, že sladké zásoby mají včely dostatečné a že na jaře začnou být aktivní.

Protože včelaření stále rozumíme jako koza petrželi, měli jsme o naše drahé společnice silné obavy. Do úlů se v zimě nechodí a my tak mohli pouze sledovat neustále se zvětšující hromady mrtvých včel na dnech obou úlů. Srdce nám zapadávala až někam do kalhot, neboť se ještě v únoru letošního roku zdálo, že ani jedny včely zimu nepřežijí.

V polovině března ale vykouklo slunce a my s nadšením jednoho dne zjistili, že včely jsou na česně aktivní, vesele poletují a hledají první květový pyl. Zároveň se nově vylíhlé včely chopily své uklízecí funkce a hromady uhynulých včel, které ještě nedávno hyzdily dna úlů, vynosily z úlů ven. Jupí! Včely žijí!

Teď je duben, naše jabloně, třešně a hrušně už rozevírají květy a období největší pylové snůšky začíná. Takže jsme zase rozšířili česna a našim včelám přejeme mnoho zdaru a sil!

Budoucnost našeho včelaření

Pochopili jsme, že jsme se pustili do velkého projektu a je nám jasné, že včelám skutečně začneme rozumět tak za 10 let aktivního pozorování a studování. A ani pak možná nebudeme experti. Zatím se ale řídíme heslem, že učený z nebe nespadl. Na všechno se ptáme, neustále hledáme nové a nové informace a permanentně se strachujeme, jestli něco neděláme špatně.

Při kontrolách úlu nám dává neskutečně zabrat jenom najít matku – ano, je větší a vypadá trochu jinak… Ale podívejte se na to sami, copak vy ji ihned vidíte? No, a to koukáte na fotku, kde všechny včely hezky sedí a ani se nehnou. Ve skutečnosti lozí jedna přes druhou, mačkají se a tlačí se!

Učíme se od sebe rozeznat zavíčkovaný plod od medu a trubčiny. Zkoumáme, jestli nemáme včelky napadené nějakou chorobou a sledujeme, jak mezi sebou včely komunikují. Při manipulaci se včelkami jsme stále poměrně pomalí a cítíme, že máme obrovský prostor pro zlepšení.

Zatím nás ale tyhle starosti baví, a tak máme v plánu se včelařením vytrvat a pokračovat v něm. A to i přes fakt, že jsme oba silně alergičtí na včelí bodnutí. V letošním roce se chystáme na první vytáčení medu. Příští rok možná zkusíme naše včelstva rozšířit, no, uvidíme. Každopádně nám prosím držte palce a vězte, že o našich pokrocích, úspěších či neúspěších Vás budeme rádi informovat.

Pokud by Vás lákalo naše snažení při chovu včel podpořit, můžete se připojit do řad našich včelích sponzorů. Přispívat můžete dobrým slovem, odbornou radou nebo finančním příspěvkem. Pro finanční dary můžete využít např. tento QR kód – základní částka příspěvku je nastavena na 100,-.

Ať už se rozhodnete pro jakoukoli formu podpory, budeme Vám vděční nejen my, Pištělákovi, ale také naše včelky medonosné. Děkujeme!