Balkán a jeho krásy aneb Skopje, hlavní město Makedonie

První březnový víkend 2018 jsme s Markem vyrazili opět za dobrodružstvím, tentokrát do Skopje, hlavního města Makedonie. Proč taky ne? Balkán jsme vždycky chtěli navštívit a tak nějak „ochutnat“, takže jsme koupili jízdenky do Bratislavy a WizzAir letenky z Bratislavy do Skopje.

Na cestu jsme se vydali v pátek, v odpoledních hodinách, kdy jsme v Praze na hlavním nádraží nasedli do vlaku směr Blava. Aby nám cesta utekla trochu rychleji, zpříjemnili jsme si ji lahodnou krmí v jídelním vozem. Do Bratislavy jsme dorazili už za šera, což nebylo úplně příjemné. Obzvláště proto, že bratislavské nádraží není útulným místem, kde byste se chtěli pohybovat za tmy.

A tak jsme raději rychle zakoupili lístky na MHD a autobusem odjeli na mezinárodní letiště M. R. Štefánika. Tam jsme po bezpečnostní kontrole čekali na zpožděný odlet našeho spojení do Skopje. 2 hodiny zpoždění letu, čekání, čtení z knížky a pak už konečně hurá do Makedonie!

První dojmy z Makedonie

Všude sochy
Všude vlajky na stožárech
Potěmkinova vesnice (zepředu hezké, zezadu se rozpadá)
Toulaví psi
Starší vozový park
Jako kdyby se člověk vrátil v čase (začátek devadesátek)
Lidi běžně nosí tepláky
Všude jsou mešity
Azbuka

Na letišti nás čekal Josef, makedonský třicátník, co kamarádovi pomáhá s jeho Airbnb. Hezky v teplákovce se starým mercedesem. Ukecaný chlapík, dobře hovořící anglicky, nenávidějící Řeky. Ubytování téměř na náměstí, pohled z balkonu na obří památník Alexandru Makedonskému a smečku toulavých psů vyjících na posilněnou omladinu. Azbuka na reklamách a zářivý neon Coca Cola.

Mlha, déšť a chlapíci hrající skořápky snažíce se oloupit kolemjdoucí; za řekou Vardar pomník dvojici věrozvěstů Cyrila a Metoděje. No a první volání muezínů. Všude mešity, nesmyslně zaparkovaná auta, voňavá baklava, tržiště s tabákem v papírových krabicích od bot. Úplně jiný svět, úplně jiná mentalita, stále Evropa.

S Markem jsme se toulali uličkami muslimské části města, prohlédli si zbytky městské citadely Kale a kochali se pohledem na Vardar. Celkově nám město Skopje přišlo relativně malé, dost chudé a úplně jiné než jakékoli jiné evropské město, které jsme do té doby navštívili. Po obědě jsme zamířili do křesťanské části města. Vyfotili jsme pár snímků u domku Matky Terezy, navštívili kostely, koupili si pivo Скопско (jenom Marek) a zamířili na hon za starověkými památkami.

Na mapě jsme totiž objevili, že nedaleko centra je zachovaný římský akvadukt, rozhodli jsme se proto za ním vydat. Musím přiznat, že naše překvapení bylo veliké, když jsme se najednou, z ničeho nic, ocitli uprostřed slumu. Místní obyvatelé na nás koukali zvědavě, s úsměvem. Kolem ubohých chatrčí sestavených z plechů se povalovaly odpadky, výkaly a mezi nimi pobíhaly děti a slepice. Výjev vskutku nečekaný, mobil jsme raději schovali do kapsy, nechtěli jsme dráždit.

Římský akvadukt jsme nakonec našli, byl nádherně dochovaný. Hned za ním hromada odpadků a na druhé straně kasárna. Večer jsme zakončili výbornou večeří v restauraci nedaleko centra města. Dali jsme si balkánský sýr, tavče gravče (zapečené fazole se sýrem a rajčaty), housku namočenou v mléce a osmaženou na pánvi – to vše spoplu s lahodným salátem.

Druhý den, v neděli, nám Josef posloužil opět jako výborný taxikář. Vyzvedl nás u apartmánu a dovezl za nějakou tou přírodou – do krásného, turisty vyhledáváného, kaňonu Matka. Bylo moc příjemné projít se po břehu řeky a koukat na krásně vyhloubené koryto. Protože jsme už ale museli na letiště, nestrávili jsme tam tolik času, kolik bychom bývali chtěli. Ale co naplat, muselo se letět domů. Takže poslední rozhovory s Josefem, rozloučení s odlišnou zemí a kulturou a letecky zase do Bratislavy.

V Blavě jsme si dali halušky s bryndzou a autobusem pak jeli zpět do Prahy.