Balkán v autě
Srdce mi zvesela tluče a celé mé tělo začíná prostupovat nadšení. Je to totiž tady. Už zase vyrážím na cestu, tentokrát jedu na Balkán. Jako vždy mě na cestě doprovází můj drahý manžel a tentokrát poprvé i syn. Jedeme!
Tady to ještě známe
Vyjíždíme z Prahy a jako první mini zastávku volíme Znojmo. Procházka k vyhlídce na řeku Dyji a na Rotundu sv. Kateřiny je prostě podmínkou. Po protažení končetin a krátkém oddechu v jihomoravském královském městě se vrháme zpět do sedadel našeho italského vozu a poprvé, na tomto výletě, překračujeme hranice a vydáváme se do neznáma. Nejprve jedny, pak druhé. Stavíme a nocujeme v Szombathelly, maďarském městě plném historie.
Následujícího dne si procházíme historické centrum a přes plot nakukujeme do míst, kde v dobách antických stávaly impozantní budovy s dórským sloupovím. Z monumentálních domů na nás dnes ovšem vykukují jen omlácené zbytky sloupů, které se nám zpoza plotu vysmívají, že jsme si předem nezkontrolovali otevírací dobu.
Milému náměstí a přilehlé pěší zóně, které se honosí renesančními fasádami, dělají společnost budovy železobetonové. Socialistická zástavba nesmlouvavě mění ráz kdysi významného města a nezpochybnitelně městu Szombathelly ubírá na kráse. No a protože nejsme milovníky architektury 50. let, nasedáme opět do auta a odjíždíme dál směr Chorvatsko. Cestou děkujeme maďarským aktivním policistům, kteří nelenili a deset minut po skončení parkovací lhůty nám za stěračem nechali pozdrav.
Chorvatsko
První zastávkou v chorvatském vnitrozemí, je romantický Varaždin. Malý, milý, historický, velice příjemný. Procházíme si náměstí, pěší třídu, v průvodcích čteme o historii místního hradu a následně jej i navštěvujeme. No a pak jdeme na hřbitov. Jedná se totiž o údajnou perlu Varaždinu, a to díky speciálnímu střihu keřů lemujících hrobky chorvatských zemřelých.
Jakmile jsme viděli i toto místo posledního odpočinku, míříme zas dál. Záhřeb čeká!
Cestou si ještě odskočíme do malebné vinařské oblasti Breg, kterou můžeme nyní s klidným srdcem doporučit všem milovníkům zvlněné krajiny osazené vinohradem. No a pak už hurá do hlavního města Chorvatska.
Záhřeb příjemně překvapuje! Srdce nám buší vzrušením a zorničky se roztahují údivem, když nás nohy nesou do historického Záhřebu. Uzounké uličky a velké množství strmých schodů nás vedou vzhůru do starého centra a všudypřítomná historie na nás dýchá ze všech úhlů. Záhřebané si nerušeně užívají vlahé odpoledne, někteří u kávy, jiní modlením se ke svaté panence v bráně Kamenita Vrata.
Jiní odpočívají v parku pod historickým vrchem a další si prostě jen povídají na největším náměstí (Trg J. Jelačića).
Jestliže vás nelákají velká města, pak do Záhřebu nejeďte a zastavte se raději na kafíčko v hostinci Gupčeva Lipa nebo se vydejte na vrch Sljeme, kde můžete prověřit své turistické či lyžařské dovednosti.
Anebo se vydejte, stejně jako my, prozkoumat unikátní krajinu národního parku Lonsko Polje. My do parku zamířili, jakmile jsem se nasytili chorvatské metropole, a nestačili jsme se divit. Mokřady, tůňky, meandry a slepá ramena řeky Sávy tvořily základ rozsáhlého ekosystému tohoto západo chorvatského národního parku. Mezi vodou a všudypřítomnými keři tancovali nejen komáři, ale také stáda divokých prasat, krávy a nespočet vodního ptactva. Druhové rozmanitosti ovšem dominoval čáp bílý, pro něhož se bažinatá krajina stala ideálním hnízdištěm.
Spolu s manželem jsme nadšeně ukazovali na čapí hnízda, která doslova kralovala téměř každému sloupu a vršku střechy. Spolu se starými dřevěnými tradičními obytnými domy tvořilo deštivé počasí naprosto magickou kombinaci a my si Lonsko Polje do našich myslí zapsali jako nádhernou a unikátní lokalitu.
Pryč z EU
A pak vypínáme mobilní data a vytahujeme cestovní pasy. Na druhé straně řeky Sávy totiž vstupujeme poprvé v našich životech do Bosny a Hercegoviny.
Bosna a Hercegovina
Jako náš první cíl je město Banja Luka. Upřímně ale, tato návštěva je pěknou ztrátou času. Jediné totiž, co nás ve městě oslovuje, je nově postavený pravoslavný kostel a zbytky staré pevnosti. Ale i tohle k putování světem patří a my si tak balíme svých 5 švestek a Banja Luku opouštíme co možná nejrychleji. A děláme dobře.
Za rohem na nás totiž čeká krásný skanzen, obsahující tisíce předmětů denní potřeby 19. a 20. století – Ljubačke Doline. O dalších pár kilometrů dál se konečně utvrzujeme v tom, že návštěva Bosny a Hercegoviny stála za to. Své první krásy nám odhaluje u vodopádů Krupa. Když pak navštěvujeme nedaleké město Jajce, už o zajímavosti země nepochybujeme.
Jajce určitě doporučujeme každému, kdo rád města ležící na soutoku řek, hučící vodopády, dlážděné cesty, pevnosti, katakomby, pravoslavné kostely a lahodný burek.
Spíše náhoda než propracovaný plán zavedla naše kroky do města Konjic. O to víc jsme byli uchváceni, když jsme se dozvěděli, jakou zajímavou památku nabízí město turistům k návštěvě – taktický bunkr ARK D-0 Josipa G. Tita. Kdo tam nebyl, neuvěří. A kdo byl, žasne. Návštěva bunkru přiblíží návštěvníkům pohnutky historii rozpadlé Jugoslávie a do jisté míry dovolí nahlédnout pod pokličku osobnosti generála Tita, miláčka Jugoslávců. Zároveň se jedná o velmi zdařilou ukázku technického inženýrství a vášnivý proslov zapálené bosenské průvodkyně prostě zaujme téměř každého návštěvníka.
Opouštíme Konjic a naše cesta nás vede Bosnou a Hercegovinou dál a dál na východ až dorážíme do města tak neevropského a zároveň tak krásného, že nejde jinak, než zanechat naše srdce v Bosně. Sarajevo. Nejmenší hlavní město, které jsme s manželem doposud navštívili, je ze všech stran obklopeno vysokými kopci a horami. Krásná tržnice plná čerstvého ovoce a zeleniny, masa a mléčných výrobků láká nejednoho návštěvníka k otevření peněženky. Majestátní rakousko-uherské fasády se vznosně nesou nad hlavami pěších a dokazují tak místním i návštěvníkům, že Sarajevo bylo vždy významným uzlem.
A pak je tam Baščaršija. Nejkrásnější a nejexotičtější historické jádro evropského hlavního města vás prostě nemůže nechat chladnými. Zatímco budete očima hltat exotickou architekturu, do nosu vám budou vstupovat vůně tradičních bosenských pokrmů kávy. Uši zas budou registrovat ťukání kovotepců, kteří své umění ukazují zámožným turistům a ve skrytu duše doufají, že právě oni jim udělají v jejich krámcích tržbu. 
No a také moderní město a Olympijské hry. Ač už je tomu již téměř 40 let, kdy bylo Sarajevo hostitelem světově proslulých her, nemůžete si olympijského ducha města prostě nevšimnout. Na každém rohu na vás vykukují staré olympijské poutače a kdysi nově vybudované stadiony, hotely a další sportoviště. A bobová dráha, dnes zarostlá vysokým divokým plevelem a pokrytá graffiti.
A dále vzpomínky jak na atentát na císaře pána d’Este, tak na brutální obléhání Sarajeva v 90. letech.
Sarajevo nám prostě svou jedinečnou atmosférou učarovalo a do našeho podvědomí zaselo semínka nutkání k návratu.
Studování pohnuté historie země a snaha o pochopení etnických neshod regionu nám v autě zkracují čas. A zatímco ze Sarajeva směřujeme dál na východ podél řeky Driny, krajina ubíhající za okny našeho vozu, postupně nabízí krásnější a krásnější pohledy na lesnaté kopce a hory kolem.
Jen kousek od státních hranic se Srbskem ještě jednou naposledy zastavujeme a obdivujeme bosenské klenoty. Kamenný most Mehmeda Paši Sokoloviće ve městě Višegrad, zapsaný na seznam kulturních památek UNESCO. Pochází ze 16. století a je jistě jedním z nejmalebnějších mostů světa.
Chvíli se také touláme po uměle vybudovaném městě Andrićgrad, které nechal postavit Emir Kusturica pro účely natáčení filmové adaptace románu Most přes řeku Drinu od Ivo Andriće, laureáta Nobelovy ceny za literaturu.
Sbohem Bosno, ahoj Srbsko!
No a protože nás toho na cestě ještě dost čeká, neleníme a jedeme vstříc krásám národního parku Tara, který se nachází hned za hranicemi, v Srbsku. Vstup do země probíhá bez problémů a my tak vjíždíme rovnou doprostřed hornaté lesnaté krajiny.
Přirozenou hranici parku (a zároveň státní hranici mezi Bosnou a Hercegovinou a Srbskem) tvoří hluboký kaňon řeky Driny.
Dechberoucí vyhlídka na nejhlubší část kaňonu je ovšem těžce přístupná, a tak se většina turistů, nás nevyjímaje, musí spokojit s vyhlídkou Banjska Stena. Za příznivého počasí musí být pohled na kaňon a přehradu na řece Drině skutečně kouzelný. My bohužel nemáme štěstí na počasí, a tak si odnášíme fotky plné mlžného oparu.
Jižně od NP Tara leží vesnice Mokra Gora, odkud každý den vyjíždí několikrát denně turistická vlaková souprava. Mašinka táhne vagónky po úzkorozchodné trati klikatými esíčky vzhůru nahoru a návštěvníkům se dostává nádherných lesnatých výhledů.
Šarganská Osmica, jak se trať jmenuje, je jednou z nejkrásnějších tratí Evropy a určitě stojí za projetí.
Jakmile máme celou traťovou smyčku projetou, jedeme ještě rychle navštívit městečko Drvengrad. Opět se jedná o zcela uměle vybudované město za účelem natáčení Kustoricova filmu. Krásné dřevěné budovy s kostelíkem určitě stojí za návštěvu a my si je poctivě prohlížíme i přesto, že prší.
Srbský národní park Tara toho má ještě mnoho co nabídnout, nicméně nám nepřeje počasí. A tak se raději ubíráme dál na východ. Pokračujeme do Zlatiboru, resp. na jeho úpatí, kde navštěvujeme krasovou jeskyni Stopića. Máme radost, k dispozici je audioprůvodce. A tak, zatímco na uších máme sluchátka, postupujeme dál do útrob jeskyně, jejíž krásy probádali čeští speleologové. Obdivujeme nádherné přírodní bazénky a divíme se úchvatným útvarům, které příroda vytvarovala. Jsou překrásné. Jedinou vadou na kráse jeskyně je barevné blikající osvětlení, které ubírá místu na vážnosti a člověk se díky němu cítí spíše jako na diskotéce. Ovšem pohled na mohutně burácející vodopád říčky Trnavski potok je dechberoucí.
Jelikož den ještě nekončí, zařazujeme do programu také procházku kolem vodopádů Gostilje. Jeden vodopád následuje druhý a cesta dolů k tomu nejníže položenému je poměrně jednoduchá. Cestou nahoru už ale snižujeme krokovou frekvenci, zato tu tepovou řádně navyšujeme.
Na Bělehrad!
Vzhůru do hlavního města Srbska! Cestou ale ještě zastavujeme u vzpomínkového památníku Kadinjača, který byl v 80. letech postaven jako upomínka sjednocení národů a společného partyzánského boje proti Němcům v roce 1941. Tato kulturní památka mimořádného významu je důležitým místem všech bývalých Jugoslávců. Vždyť při slavnostním otevírání památníku přihlíželo úvodní řeči J. B. Tita na deset tisíc lidí.
Po procházce komplexem Kadinjača už nezbývá než šlápnout na plyn a jet do hlavního města. Upřímně, nemáme od Bělehradu velká očekávání a čtení infa z průvodce nám je ještě snižuje. Jakmile dorazíme, parkujeme auto v 9. nadzemním podlaží parkovacího domu a vyrážíme na pěší obhlídku centra.
Naše nízká očekávání jsou vcelku rychle zahnána a my s radostí shledáváme, že město není tak děsivé, jak jsme čekali. Báli jsme se totiž především nevkusné betonové zástavby a zchátralého stavu budov. Naštěstí je ale minimálně centrum města udržované. Národní muzeum, královský palác, stará pevnost s muzeem vojenské techniky, pěší třída Knez Mihailova.
Do záběrů našich fotoaparátů nám nakukují velkolepé budovy a široké bulváry, nápisy psané cyrilicí a pravoslavné kostely. Kolem dokola na nás hledí betonová zástavba, ale pozoruje nás také pyšná květinová výzdoba. A turisté. Na to, že tu jsme v dubnu a že Bělehrad není zrovna vyhledávanou turistickou destinací, je tu plno.
Město je velké, v porovnání s nedávno navštíveným Sarajevem obzvlášť. Leží na soutoku Dunaje a Sávy a právě na tento mohutný soutok můžete shlížet z městské pevnosti na vrchu Kalemegdan. Ostatně, pevnost a vrch Kalemegdan nejsou pouze dobrou pozorovatelnou bělehradského panoramatu, nýbrž také vypovídají o bohaté historii města. Stopy po sobě zanechali jak Keltové, tak staří Římané, Turci, Hunové, Avaři a Slované.
I přesto, že nás Bělehrad příjemně překvapil, neoslovil nás natolik, abychom se v něm zdržovali déle. A tak po jedné noci v hotelu opět startujeme motor a vydáváme se za něčím krásnějším – národním parkem Fruška Gora. Jedná se o nejstarší srbský národní park, který se nachází severozápadně od hlavního města.
Fruška Gora je sice park malý, ale rozhodně je zajímavý! Jedná se o cca 70 km x 10 km zalesněný pás, který z okolní rovinaté krajiny výrazně vyčnívá. Na úbočí lesnatých kopců jsou ideální podmínky pro pěstování vinné révy, a tak nás nepřekvapuje, že v téměř každé vesnici nacházíme několikero vinařství. Samotný park je významný především díky rozmanité fauně.
A další zajímavostí park a přilehlá krajina oplývají. Souborem 16 malých klášterů z 15. století. My navštěvujeme klášter Petkovica, zasvěcený svaté Petce, a z úst místních nesmírně vstřícných jeptišek posloucháme zajímavé legendy o jejich patronce. Ze svatého pramene si bereme léčivou vodu a v krámku s růženci, ikonami a místním medem kupujeme lahvinku klášterního vína. (Po jeho ochutnání jej shledáváme nesmírně lahodným.)
Naše další kroky nás vedou přes národní park k televiznímu vysílači Iriški Venac, který na první pohled zaujme každého svým rozbombardovaným vzezřením. V roce 1999 se stal terčem bombardování NATO, které bylo světovou odpovědí na nemilosrdné etnické čistky kosovských Albánců. Vysílač z roku 1975 byl po bombardování velmi silně poničen. Dodnes ovšem zůstává funkční.
Po procházce národním parkem a hrůzném pohledu na rozbombardovaný vysílač jedeme do vesnice Sremski Karlovci, která je vyhlášená pěstováním a následným zpracováním vinné révy. Každý správný obyvatel vesnice Sremski Karlovci se pyšní domácím bermetem, tradičním dezertním vínem s obsahem alkoholu 16 až 18%. Vyrábí se z bílých i červených hroznů a zpravidla bývá servírováno jako víno dezertní, ale stejně jako vermut může být podáváno také jako digestiv. Nedá se svítit, kupujeme bermet, bílý bermet červený, další a další lahvinky výborného srbského vína.
Zpět do EU
Na cestě jsme už skoro dva týdny a navštívili jsme Maďarsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu a Srbsko. Konec naší výpravy se pomalu blíží, ale ještě než ji ukončíme, navštívíme na skok Rumunsko.
Přejezd přes hranici mezi Srbskem a Rumunskem je dobrodružný. Sken v podobě lustrace dokumentů a prohlídky kufru a posádky vozidla je důkladný. Jakmile ale srbským celníkům vysvětlíme, že Srbsko se nám velmi líbilo a jen neradi jej opouštíme, nechají nás popojet k rumunským kolegům. Ti nás důkladně zpovídají, vyzvídají co budeme v Rumunsku dělat a po několika nekonečně dlouhých minutách nás konečně vpouštějí do země.
Vydáváme se směr Temešvár a rovinatá krajina nám dělá společnost. Horké počasí a dobrá rumunská muzika nás doprovází, zatímco my se shodujeme na tom, že jsme zástavbu i tamní komunikace čekali mnohem rustikálnější. Evropský vzhled Rumunska nás překvapuje, stejně jako fakt, že rumunština je velmi podobná italštině.
Centrum Temešváru je malé, ale krásné. Barokní fasády městských domů i překrásné kostely nám zpříjemňují naše toulky a my nakonec zkoušíme i tradiční rumunské pokrmy – Ciorbă De Burtă a polentu s pikantní masovou směsí.
Překrásné instagramové fotografie hradu Hunedoara nás lákají popojet ještě více na východ a Korvínův hrad navštívit. Jeho krása je vskutku nezpochybnitelná. Co už ale zpochybnit lze, je bezprostřední blízkost továrny, města a komerčního parkoviště s mnoha prodejními stánky turistických cetek.
S koncem prohlídky hradu Hunedoara končí i naše putování Balkánským poloostrovem. Otáčíme náš vůz opět na západ a vesele jedeme zpět domů do Prahy. Cestou ještě zastavujeme v Makó, malém maďarském lázeňském městečku, které proslulo pěstováním cibule. Nádherný nový komplex 18 termálních bazénů, Hagymatikum, byl dokonce tvarem cibule inspirován, proto při plavání v teplých léčivých vodách sledujeme dřevěné stropy připomínající špičky cibulí.
Poslední nocleh a poslední den na cestě. Krátká zastávka u Balatonu a v noci příjezd domů. Balkáne, byl jsi krásný a my se k tobě jistojistě budeme vracet. Tak zase někdy!
Fotogalerie
Napište první komentář