Dostat se k Machu Picchu je relativně snadné a na výběr máte hned několik možností a kombinací. Níže popisujeme nejobvyklejší 3 varianty.

1. Vlakem na 88. kilometr tratě a odtud následně pěšky 4 nebo 5 dní

Inca Trail a Salcantay Trail (obě začínají na 88. kilometru železniční tratě)

Vysoké Andy se zasněženými vysoko čnícími štíty jsou logicky také lákadlem horalů, trekařů a dobrodruhů. Stezek, náročných i více náročných, je v celém údolí mnoho, ale tou nejznámější, nejčastěji vyhledávanější a nejdražší je Inca Trail. 4denní putování se závěrečným sestupem k Machu Picchu jako s třešinkou na dortu. Abyste se na stezku vydali, je třeba mít průvodce, být dostatečně aklimatizováni na vysokou nadmořskou výšku a nebát se zatnout zuby, zadýchat se a pořádně propotit oděv. Druhou nejvyhledávanější stezkou v oblasti je potom Salcantay Trail, která se chodí obvykle 5 dní.

Obě cesty vedou přes horská sedla, nahoru a dolů, kolem zasněžených štítů a končí v bájném inckém městě. S Markem jsme ale, bohužel, kvůli nedostatku času, nešli ani jednu. Je nám nicméně jasné, že při naší další cestě do Peru si čas uděláme!

2. Vlakem z Cuzca nebo z Ollantaytamba do Aguas Calientes a odtud pěšky do kopce nebo autobusem

Zdaleka nejčastěji využívaná alternativa, jak se na k Machu Picchu dostat. Cesta vlakem je klidná a pohodlná a zaveze vás až pod úpatí hory, na které město leží – do Aguas Calientes. Z Cuzca jste v cílové destinaci za necelé 4 hodiny, z Ollantaytamba pak za hodinku a půl. Díky komfortu (nemusíte jít pěšky nebo absolvovat klikatou cestu autem) ale počítejte s vyšší cenou.

Na této trati operují 3 železniční společnosti: PeruRail, Inca Rail a Machu Picchu Train. Ať už si vyberete jakoukoli společnost, budete mít jedinečnou možnost užít si jednu z nejkrásnějších horských železničních tratí na světě. Během jízdy se můžete kochat překrásnou krajinou posvátného údolí.

Jakmile dorazíte do Aguas Calientes, máte 2 možnosti, jak se dostat nahoru. 1) pěšky zdarma nebo 2) autobusovou kyvadlovou dopravou (24 USD cesta tam a zpět).

3. Autem či autobusem k Hidroeléctrica, následně pěšky do Aguas Calientes a odtud opět buď pěšky nebo autobusem nahoru

Autobusem či autem přímo od hotelu, popř. z centra města až za vesnici Santa Teresa k hydroelektrárně. Odtud následuje příjemná 2h procházka podél kolejí až do Aguas Calientes. Následně nocleh a druhý den ráno výstup na Machu Picchu. Opět můžete jít buď zadarmo pěšky anebo využít služeb kyvadlové dopravy.

Jak jsme na Pachu Picchu cestovali my?

Poté, co jsme zvážili možné varianty, jsme se s Markem rozhodli pro kombinaci autobusu a pěší chůze. Většinu prvního dne zabrala cesta autobusem k hydroelektrárně. Naštěstí jsme si vybrali v autobusu nejpřednější místa, takže jsme seděli hned vedle řidiče a měli dobrý výhled. Mohli jsme tak obdivovat nádherné scenérie, kterými autobus projížděl. Nejkrásnější úseky cesty byly kolem Nevado Veronica, kde se cesta značně klikatila.

V průběhu jízdy řidič dělal přestávky, nicméně ty byly vždy u předražených stánků. Alespoň jsme ale po cestě měli oběd. Jakmile jsme dojeli k hydroelektrárně, začalo nám naplno docházet, jak moc turistický celý tenhle výlet bude. Autobusů byly u elektrárny desítky a stovky turistů se pomalu vydávaly pěšky podél kolejí směrem do Aguas Calientes. Nám nezbývalo nic jiného než se k davům přidat. Naštěstí, každý z turistů měl jiné tempo, a tak po chvíli jsme na stezce byli osamoceni a jen občas nás někdo předešel anebo my předešli někoho jiného. Nedaleko od elektrárny bylo třeba překročit řeku Urubambu a právě tam to bylo poprvé, co jsme vysoko nad námi zahlédli první domečky a první terasovitá políčka patřící k Machu Picchu. Cesta nám utekla relativně rychle a do Aguas Calientes jsme dorazili ještě před setměním. Následovala večeře, info od turistického průvodce a nocleh.

Druhý den pro nás začal velice brzy. Ve 4:30 jsme již byli vzhůru a v 5:00 jsme odcházeli z hotelu, abychom se vydali na náš pěší výšlap nahoru. Vstup do areálu jsme měli zakoupen na sedmou hodinu ranní a v sedm jsme také měli sraz s průvodcem nahoře u hlavního vstupu. Po klidných 20 minutách chůze z města jsme došli k mostu přes řeku Urubamba, kde byla první kontrola vstupenek a cestovních pasů. Ukázalo se ovšem, že otevřené je pouze jedno okénko (jeden zaměstnanec) a na řadu jdou logicky nejdříve osoby, které mají zakoupenou vstupenku do areálu od 6:00. Jelikož ale těchhle lidí bylo hodně, s Markem jsme museli zhruba hodinu čekat, než na nás přišla řada. Takže místo toho, abychom šli nahoru pohodovým tempem, v klidu, a s vědomím, že vše stíháme, byli jsme nuceni výstup nahoru zvládnout za 55 minut (abychom stihli průvodce). Ač jsem se snažila sebevíc, nebylo zkrátka v mých silách nahoru doběhnout v takhle krátkém čase. Stezka, celá po kamenných schodech, mi dala skutečně zabrat, a nahoru jsem ji horko těžko vyšplhala za hodinku a čtvrt. Naštěstí nás průvodce se skupinkou stále čekal, takže jsme je neztratili a mohli se k nim přidat.

Po příchodu do areálu jsme sice viděli poměrně dost turistů a bylo třeba se trochu vyhýbat, celkově to ale nebylo tak strašné, jak jsme očekávali. Všude kolem nás byla vidět incká políčka a nádherná zelená barva.  Tištěný průvodce nám v kombinaci s informacemi od fyzického průvodce pomohl pochopit nejen rozložení města, ale také jeho historii.

Celkem jsme v areálu města jsme strávili necelé 4 hodiny a s úderem 11:00 jsme se vydali na cestu zpět dolů k autobusu. Z balancování na strmých kamenných schodech nás trochu bolela kolena, ale dvouhodinová procházka k hydroelektrárně po rovince je zase hezky uvolnila. Ve dvě odpoledne jsme nasedli na autobus a vydali se na dlouhou a klikatou zpáteční cestu. V 7 večer jsme byli zpět v Cuzcu.

Jak se nám líbilo Machu Picchu a Posvátné údolí? Přečtěte si článek Peru | říjen a listopad | POSVÁTNÉ ÚDOLÍ.